Pokésrazy – Východočeský PokéSraz II – Textový popis
Zpět na seznam srazů
Včera se konal druhý Východočeský sraz pikachu.cz a téže první Východočeský sraz, jehož jsem se účastnil. Prvotní obavy zdáli se liché býti..
Již před devátou jsem přijel na hlavní nádraží svojim oblíbeným nedělním autobusem, abych zde mohl vyzvednout Wlka, jenž se konečně odhodlal též do Hradce jednou dorazit. V domnění, že tak přijede vlakem od Prahy jsem očekával jeho přístup od prvního nástupiště A, on však tímto vlakem nepřijel. Přijel však jiný prapodivný člověk, jenž stále chodil kolem mne a dívně zíral, avšak já ho neznal a tak jsem dál vyhlížel Wlka.
Ten přijel vlakem od Pardubic a štrádoval si to halou nádraží přímo na domluvené místo. Tak jsme si nejistě podali ruce a já se snažil Wlka nějakým způsobem rozmluvit, jelikož vím o jeho asociálnosti a stydlivosti díky dalším lidem. Společně jsme přešli do obchodnímu domu Tesco, kde nadešlo hledání papírů, propisek a samozřejmě obálek, jenž jsem potřeboval ke vtipnému dopisování s určitou osobou.
Když jsme se z obchodního domu vraceli zpátky na nádraží, volal Benda, jestli mám v plánu též na nádraží dorazit. Samozřejmě, že jsem mu odpověděl, že ve vstřícným plánu to je a že tam budeme během 10 minut. Což jsme ihned poopravil na minuty tři, i přes to, že jsme na nádraží došli za minut sedm.
Stála tam skupinka divně vyhlížejících lidí a na mou otázku, jestli to budou zřejmě oni zareagovali mírným posměškem a vyzvali nás k představení. Se všemi jsem si tedy podal pac a nervózně pokukoval po červenajícím se Wlkovi, jenž zřejmě nebyl příliš ve své kůži. Nebyl jsem však sám, kdo něco takového dělal. Ostatní nervózně pokukovali nejen po Wlkovi, ale i na sebe navzájem. "To tu budeme jen mlčky stát?" protrhl jsem zdárné ticho a dali jsme se do chůze směrem k obchodnímu domu. Za pár minut, asi ve třetině cesty jsem si však uvěodmil následující, on přijede za půl hodiny ještě Morx a Sui! Nuže, asi dvacet minut jsme se bavili o rozvíjejícím se logu, linuxu a woknech. Potom Julius s Callisto nevrhli, že by jsme se mohli jít postavit do haly nádraží, že tam je aspoň teplo. Načež mu Goku rázně odpověděl, že zde je alespoň zima.
Přesunuli jsme se tedy zpět na hlavní nádraží, ale namísto vysedávání v prohřáté hale jsme zamířili do podchodu a na třetí nástupiště, kam kupodivu měl dorazit vlak z Prahy. Takže jsme opět stáli venku, v té samé zimě jako před tím a ničím jsme si tedy nepolepšili.
Po kratší rozvíjející se diskuzi o anime a Včelce Máje konečně přijel vlak s Morxem a Sui. Vystoupili několik vagónů jinde než jsme my stáli a ani jeden z nich se nezdál, že by se chystali k nám. I přes to, že jsem jim trpělivě mával a oni několikrát i mě. Měli zřejmě lepší zábavu v drbání nějakého vořecha, jenž s nimi vystoupil.
Když se však konečně dali do chůze k nám, my šli do podchodu a zde se zastavili, aby jsme se s nimi přivítali. S Bendou jsme odsouhlasili, že naše místa k rozhovoru jsou více než prapodivná a s hrůzou též zjistili, že ten vořech je pes Totodila, jenž přijel na sraz též.
Nuže jsme se přesunuli do obchodního domu pomocí autobusu, kde si pár vesničanů (Goku a Benda) párkrát projeli eskalátory, jelikož to oni doma nemají. Pak jsme šli do samoobsluhy aby si zde mohl Toto koupit nějaké jídlo. Když jsme vyšli zpátky, celá skupina čekala před obchodním domem kousek od vstupních dveří a nemohl jsem než připomenout, že si opět vybrali hezké místo k rozpoutání diskuze. Pomalými krůčky jsme se vydali na staré město do čajovny.
Tam jsme však s hrůzou zjistili, že celá cesta byla zbytečná, a že je čajovna v rekontrukci. Nezbylo nám nic jiného, než se postavit před radnici a začít diskutovat o nesmrtelnosti chrousta, čajovně a hladu, jaký mezi námi zavládl. Goku i já jsme tedy odhlasovali, že se půjde do jedné z prestižních restaurací ve městě, ta však je poněkud vzdálená od místa, kde se nacházíme a tak aby jsme se psychicky připravili, řekli jsme 4 kilometry.
Přešli jsme přes staré město, dali se na Třebeš a směr Restaurant Grill Duran. Cestou probíhala diksuze o tom, že nevíme kde jsme, že hledáme cestu, jestli si nemůžeme jít zaházet míčkem na támhleten trávník, zda je univerzitní trávník dobrým WC.. Cestou jsme potkali i Příčnou ulici, jenž jsem si ihned s Morxem začal fotit i přes posměšky HOCZácky nevzdělaných ostatních.
Duran jsme tedy našli, porozhlídli se po parkovišti, jenž se hemžilo samými mercedesi, baworáky, audiny, ale i pár vozidly jako Peugeot a jiný, a však všechny většinou nové či vyšší kvality. Několik lidí kolem nás prošlo v oblecích na obchodní večeři a my se jen mohli zastydět při pohledu na Morxe. Nejistě jsme i my vstoupili do recepce celého restaurantu.
Zde se nás ujala jakási vedoucí, zda máme reservaci a kolik, že nás je. Při odpovědi, že reservaci nemáme a je nás deset se obrátila na svého kolegu, že půjde připravit stůl do vedlejší jídelny. Ten nás pomalu zavedl přes zahrádku do další budovy, kde se již připravoval dlouhý stůl pro deset lidí, ke kterému jsme se následně posadili.
Číšnice donesla jídelní lístky a po objednávce samozřejmě pomazánky s pečivem jako předkrm. Na druhý straně stolu začala probíhat diskuze, jakto že nám přinesli předkrm - a tak my zkušenější jsme jim osvětlili, že v lepších restauracích se to tak dělá. Nu, Morx se tedy do předkrmu pustil a kromě několika kousků pečiva jenž jsem si dal já a Sui, snědl prakticky všechno.
Objednali jsme si jídlo a společně se zastyděli při vidině chování Totodila, jenž se při rozhovoru s číšnicí prohraboval ve své puse prstem a prohlížel v zrcátku. Opět jsem si objednal své oblíbené zdejší jídlo, žebírka a už se těšil, až je opět přinesou. Toto jídlo si ve zdejší restauraci dávám pokaždé, jelikož po otevření Duranu jsme sem jezdili na nedělní obědy a kromě jedné zkušenosti s řízkem jsme si dával vždy žebírka.
Když jsme skoro všichni dojedli, Benda dostal chuť na citrón ležící na talíři morxova jídla a celý si jej strčil do pusy. Sám jsme si říkal, že je divné i se šlupkou,a le nadále jsem to neřešil. Při dalším pohledu na Bendu jsem viděl rudý obličej po kterém stékaly slzy, a kterému se také všichni u stolu smáli. Zaplatili jsme účet (společná útrata 1962 Kč; 200 Kč na jednoho) a odešli k zastávce MHD, kde jsme společnými silami roflili (hlavně tedy já, Benda a Goku). Benda to alespoň mohl svést na citrón, jenž ho očividně znepříčetnil.
Dorazili jsme zpátky do centra města a přesunuli se do jiné čajovny, kde jsme se pečlivě naskládali kolem malého stolku a stěžovali si na nedostatek místa. Ten nám však po pohodlném usazení usnadnil obsluhující čajovny, který nám nabídl možnost posedět si venku na dvoře. Což jsme ihned přijali a přesunuli jsme se na hezky dekorovanou zahrádku.
Celý zbytek dne jsme již proseděli v čajovně u vyprávění vtipů, Bendy (kterého mimochodem i dál rozroflovala vzpomínka na citrón, jenž byl i ve vodní dýmce) a dalších spousta diskuzí (jako například, když si kousek od nás sedli dvě děvčata a Totodile se s nimi dal ihned do rozhovoru i s posměšnými narážkami od nás ostatních). A na šestou večer jsme se vydali na hlavní nádraží k odjezdu.
Východočeský sraz 2
Napsal/a: Riza-doVčera se konal druhý Východočeský sraz pikachu.cz a téže první Východočeský sraz, jehož jsem se účastnil. Prvotní obavy zdáli se liché býti..
Již před devátou jsem přijel na hlavní nádraží svojim oblíbeným nedělním autobusem, abych zde mohl vyzvednout Wlka, jenž se konečně odhodlal též do Hradce jednou dorazit. V domnění, že tak přijede vlakem od Prahy jsem očekával jeho přístup od prvního nástupiště A, on však tímto vlakem nepřijel. Přijel však jiný prapodivný člověk, jenž stále chodil kolem mne a dívně zíral, avšak já ho neznal a tak jsem dál vyhlížel Wlka.
Ten přijel vlakem od Pardubic a štrádoval si to halou nádraží přímo na domluvené místo. Tak jsme si nejistě podali ruce a já se snažil Wlka nějakým způsobem rozmluvit, jelikož vím o jeho asociálnosti a stydlivosti díky dalším lidem. Společně jsme přešli do obchodnímu domu Tesco, kde nadešlo hledání papírů, propisek a samozřejmě obálek, jenž jsem potřeboval ke vtipnému dopisování s určitou osobou.
Když jsme se z obchodního domu vraceli zpátky na nádraží, volal Benda, jestli mám v plánu též na nádraží dorazit. Samozřejmě, že jsem mu odpověděl, že ve vstřícným plánu to je a že tam budeme během 10 minut. Což jsme ihned poopravil na minuty tři, i přes to, že jsme na nádraží došli za minut sedm.
Stála tam skupinka divně vyhlížejících lidí a na mou otázku, jestli to budou zřejmě oni zareagovali mírným posměškem a vyzvali nás k představení. Se všemi jsem si tedy podal pac a nervózně pokukoval po červenajícím se Wlkovi, jenž zřejmě nebyl příliš ve své kůži. Nebyl jsem však sám, kdo něco takového dělal. Ostatní nervózně pokukovali nejen po Wlkovi, ale i na sebe navzájem. "To tu budeme jen mlčky stát?" protrhl jsem zdárné ticho a dali jsme se do chůze směrem k obchodnímu domu. Za pár minut, asi ve třetině cesty jsem si však uvěodmil následující, on přijede za půl hodiny ještě Morx a Sui! Nuže, asi dvacet minut jsme se bavili o rozvíjejícím se logu, linuxu a woknech. Potom Julius s Callisto nevrhli, že by jsme se mohli jít postavit do haly nádraží, že tam je aspoň teplo. Načež mu Goku rázně odpověděl, že zde je alespoň zima.
Přesunuli jsme se tedy zpět na hlavní nádraží, ale namísto vysedávání v prohřáté hale jsme zamířili do podchodu a na třetí nástupiště, kam kupodivu měl dorazit vlak z Prahy. Takže jsme opět stáli venku, v té samé zimě jako před tím a ničím jsme si tedy nepolepšili.
Po kratší rozvíjející se diskuzi o anime a Včelce Máje konečně přijel vlak s Morxem a Sui. Vystoupili několik vagónů jinde než jsme my stáli a ani jeden z nich se nezdál, že by se chystali k nám. I přes to, že jsem jim trpělivě mával a oni několikrát i mě. Měli zřejmě lepší zábavu v drbání nějakého vořecha, jenž s nimi vystoupil.
Když se však konečně dali do chůze k nám, my šli do podchodu a zde se zastavili, aby jsme se s nimi přivítali. S Bendou jsme odsouhlasili, že naše místa k rozhovoru jsou více než prapodivná a s hrůzou též zjistili, že ten vořech je pes Totodila, jenž přijel na sraz též.
Nuže jsme se přesunuli do obchodního domu pomocí autobusu, kde si pár vesničanů (Goku a Benda) párkrát projeli eskalátory, jelikož to oni doma nemají. Pak jsme šli do samoobsluhy aby si zde mohl Toto koupit nějaké jídlo. Když jsme vyšli zpátky, celá skupina čekala před obchodním domem kousek od vstupních dveří a nemohl jsem než připomenout, že si opět vybrali hezké místo k rozpoutání diskuze. Pomalými krůčky jsme se vydali na staré město do čajovny.
Tam jsme však s hrůzou zjistili, že celá cesta byla zbytečná, a že je čajovna v rekontrukci. Nezbylo nám nic jiného, než se postavit před radnici a začít diskutovat o nesmrtelnosti chrousta, čajovně a hladu, jaký mezi námi zavládl. Goku i já jsme tedy odhlasovali, že se půjde do jedné z prestižních restaurací ve městě, ta však je poněkud vzdálená od místa, kde se nacházíme a tak aby jsme se psychicky připravili, řekli jsme 4 kilometry.
Přešli jsme přes staré město, dali se na Třebeš a směr Restaurant Grill Duran. Cestou probíhala diksuze o tom, že nevíme kde jsme, že hledáme cestu, jestli si nemůžeme jít zaházet míčkem na támhleten trávník, zda je univerzitní trávník dobrým WC.. Cestou jsme potkali i Příčnou ulici, jenž jsem si ihned s Morxem začal fotit i přes posměšky HOCZácky nevzdělaných ostatních.
Duran jsme tedy našli, porozhlídli se po parkovišti, jenž se hemžilo samými mercedesi, baworáky, audiny, ale i pár vozidly jako Peugeot a jiný, a však všechny většinou nové či vyšší kvality. Několik lidí kolem nás prošlo v oblecích na obchodní večeři a my se jen mohli zastydět při pohledu na Morxe. Nejistě jsme i my vstoupili do recepce celého restaurantu.
Zde se nás ujala jakási vedoucí, zda máme reservaci a kolik, že nás je. Při odpovědi, že reservaci nemáme a je nás deset se obrátila na svého kolegu, že půjde připravit stůl do vedlejší jídelny. Ten nás pomalu zavedl přes zahrádku do další budovy, kde se již připravoval dlouhý stůl pro deset lidí, ke kterému jsme se následně posadili.
Číšnice donesla jídelní lístky a po objednávce samozřejmě pomazánky s pečivem jako předkrm. Na druhý straně stolu začala probíhat diskuze, jakto že nám přinesli předkrm - a tak my zkušenější jsme jim osvětlili, že v lepších restauracích se to tak dělá. Nu, Morx se tedy do předkrmu pustil a kromě několika kousků pečiva jenž jsem si dal já a Sui, snědl prakticky všechno.
Objednali jsme si jídlo a společně se zastyděli při vidině chování Totodila, jenž se při rozhovoru s číšnicí prohraboval ve své puse prstem a prohlížel v zrcátku. Opět jsem si objednal své oblíbené zdejší jídlo, žebírka a už se těšil, až je opět přinesou. Toto jídlo si ve zdejší restauraci dávám pokaždé, jelikož po otevření Duranu jsme sem jezdili na nedělní obědy a kromě jedné zkušenosti s řízkem jsme si dával vždy žebírka.
Když jsme skoro všichni dojedli, Benda dostal chuť na citrón ležící na talíři morxova jídla a celý si jej strčil do pusy. Sám jsme si říkal, že je divné i se šlupkou,a le nadále jsem to neřešil. Při dalším pohledu na Bendu jsem viděl rudý obličej po kterém stékaly slzy, a kterému se také všichni u stolu smáli. Zaplatili jsme účet (společná útrata 1962 Kč; 200 Kč na jednoho) a odešli k zastávce MHD, kde jsme společnými silami roflili (hlavně tedy já, Benda a Goku). Benda to alespoň mohl svést na citrón, jenž ho očividně znepříčetnil.
Dorazili jsme zpátky do centra města a přesunuli se do jiné čajovny, kde jsme se pečlivě naskládali kolem malého stolku a stěžovali si na nedostatek místa. Ten nám však po pohodlném usazení usnadnil obsluhující čajovny, který nám nabídl možnost posedět si venku na dvoře. Což jsme ihned přijali a přesunuli jsme se na hezky dekorovanou zahrádku.
Celý zbytek dne jsme již proseděli v čajovně u vyprávění vtipů, Bendy (kterého mimochodem i dál rozroflovala vzpomínka na citrón, jenž byl i ve vodní dýmce) a dalších spousta diskuzí (jako například, když si kousek od nás sedli dvě děvčata a Totodile se s nimi dal ihned do rozhovoru i s posměšnými narážkami od nás ostatních). A na šestou večer jsme se vydali na hlavní nádraží k odjezdu.