Pokésrazy – Počtvrté v Českých Budějovicích – Textový popis

Zpět na seznam srazů

Čtvrtý Budějovický sraz

Napsal/a: Nix Gerit

Spolužák ze třídy mě honí s kosou v ruce a na hlavě má kápi. Já vím, že je to ale spolužák. Ten chuchvalec žlutých pačesů, který vyčuhuje a ty brýle s deseti dioptriemi si prostě splést nemůžu. Já mu utíkám. A teď jsem zakopla a spadla do rokle. Otráveně se proberu.

„Bože, už zase tyhle sny? Vážně bych měla přestat číst Gantz před spaním, nedělá mi to dobře...“ zahuhlám si pro sebe ospale. Kouknu slepenýma očima na hodiny a dá mi opravdu hodně práce rozeznat čísílka. 4:40.

Prohodim si sama pro sebe něco v tom smyslu, že jsem snad jediná, kdo se neustále probouzí v tyhle sebevražedný časy sama od sebe. Achjo. Pak si ale vybavím, že je dneska pokésraz. A no jo, v 5:00 přece musím vstávat. Náhle ve mně bojuje touha lehnout a nutnost vstát.

„Co bych dělala 25 minut? Zbytečně moc...“ otráveně zahuhlám a zahučím zpátky do polštářů, přičemž prkna postele pode mnou zoufale zaúpí. Okamžitě usnu.

Číslo 59 se mění ve dvě nuly. Pro budík je to znamení, že má spustit ten neúprosný randál schopný vyřvávat klidně celý den, dokud ho někdo nevypne. Nesnášim ho.

Randál mě probudí (Gratulujeme! Právě jste vyhrál doživotní dovolenou na smeťák!). Tenhle zvuk mě fakt dokáže nasrat. Takyže mě sere pokaždý, když zvoní. Fuj.

Hodím po něm to první, co mi přijde pod tlapu, tedy nebohého plyšového bílého tygra, se kterým každodenně usínám, ve snaze srazit budík z televize a rozmlátit ho. Tygr se kupodivu trefí. Wow. Moje muška je ve většině času opravdu mizerná. Nejspíš za to může ta rozespalost a otrávenost.

Strefený budík však spadne tak šikovně, že se houpe na kabelu. Vysmíá se mi. Já to vím. Já ho znám, je to neuvěřitelný parchant.

Otráveně se zvednu z příjemně vyhřáté postele a slezu dolu. Vypnu budík, který stoprocentně probudil půlku baráku a nechám ho tam viset. Hehe, to máš za to, ať tě zvedne někdo jinej, JÁ to nebudu určitě.

Projdu okolo houpajícího se nepřítele k židli s oblečením. Respektive k židli s hadrama, které kdysi byly oblečením. Prohrabu se hromadou špíny v pokusu najít něco nositelného na sebe.

„Hm, tak tohle ne, to taky ne...“ mumlám si, zatímco vyhazuju na zem trika nošená mnohdy i 3-4 dny. Nakonec se rezignovaně odplazím ke skříni s čistým prádlem, vemu první kusy prádla na vrchu, v rychlosti je na sebe hodím a s kartáčem a šátkem se potichu odplížím do koupelny. Zavřu za sebou ve vší tichosti dveře a rozsvítím. Jediný pohled do zrcadla bohatě stačí k povzdechnutí. Hodím na kartáč v pravé tlapě bojácný pohled a odhodlaně ho zvednu k hlavě.

Po chvíli rvaní zcuchané hřívy odložím hřeben na pračku, tři minuty si uvazuju šátek, který má schovat rozježené trčící vlasy, které tak odvážně odolávaly učesání, a opláchnu si obličej, u čehož samozřejmě nezapomenu utopit půlku koupelny. Jak jen to dělám.

Potichu zhasnu a rozespale se odplížím zase zpátky do svého pokoje. Hodím do baťohu posledních pár věcí ležících na stole, zapnu ho a hodim na předsíň.

Zastavím se na chvíli uprostřed pokoje a podniknu snahu o vzpomenutí si, zda jsem si ještě něco nechtěla s sebou vzít. Snaha marná, nic na mou mysl nepřichází. Přejdu do předsíně, jedním pohybem vklouznu do bot, hmátnu na botník po klíčích a ke skříni po baťoh, otevřu dveře a zavřu potichu za sebou. Přivolám výtah, sjedu do přízemí a vyjdu z baráku.

Nadechnu se čerstvého smogového ranního vzduchu a rozhlédnu se. Nikde nikdo, všude prázdno. Ono taky, který pako by chodilo ven v sobotu ve čtvrt na šest, že... Pohled mi sjede na mé boty.

„No jo, nemusíš mi furt dávat najevo jak sem blbá, bože,“ zabručim si pro sebe ironicky a vykročím směrem k metru. Relativně chladný ranní větřík na mě foukne. Příjemné, ale není nad postel.

Ve vestibulu metra se opřu o zábradlí a stojím. Čekám na toho šneka. Vždycky mi ujede přímo před čenichem a já pak musím čekat hodinu na další. A v sobotu to k tomu ještě strašně trvá. Rozhlédnu se po nástupišti a vidím lidi. Pravda, co jiného bych taky mohla vidět, že? Napočítala bych je na drápech jedné tlapy.

A hele, metro je tu! No dobře, nedá se říct, že bych to nečekala. Nastoupím, zaberu v liduprázdném vlaku místo u tyče a opřu se o ní. Krásně chladí.

V polodřímotě dojedu až na Florenc, kde přestoupím (s notnou dávkou zpoždění způsobeného mojí tygří chůzí) na trasu C. Když jsem vyjížděla po schodech nahoru na Céčko, tak jsem viděla jakýsi plakát s chlapem a dvouma holkama. Při pohledu na toho chlapa mě jen napadlo: „Jé, hele,  to vypadá jak Rizoto, kdyby si vyčistil ksicht od beďarů a pupínků a kdyby se zbavil toho svýho dementního pohledu!“ čemuž jsem se pobaveně zašklebila.

Na nádraží jsem hledala centrální schodiště, u kterého jsem se měla sejít s Enderem. Jelikož jsem ho ale nemohla najít, tak jsem byla nucena použít svůj oblíbený výrok „Bůh, či mobil pomáhej, při nejlepším oba dva“ a na nově smluveném místě jsem se po chvíli s Enderem srazila.

Jakmile jsme se přivítali, vyrazili jsme pro jízdenky. Po chvilce stání ve frontě jsme se vypravili, i s jízdenkou, k jakémusi pultíku, kde jsme zakoupili proviant. S občerstvením na celý den jsme se vydali k našemu dopravnímu prostředku, který nás měl, po téměř třech hodinách, vyplivnout v Českých Budějovicích.

Usadili jsme se do relativně volného kupé, kde sídlila jen jedna postarší dáma. A taky neuvěřitelně hlučné pískací světlo. Má polootázka-polonávrh, zda Ender nemá po křídle nějaký hodně velký šutr byla zavržena a Ender vyřešil naší situaci vcelku prostým vstáním a otočením knoflíku vypínače. Jaký to hbitý tvor.

Zhruba ve čtvrtině cesty Ender vytáhl notebook a úžasný vynález, tablet. Tyto relativně prosté věcičky mě zabavily na celý zbytek cesty, přičemž jsem výměnou za Hue vyplácala pouhých 45% baterky. Mweh.

Po cestě plné hueování a nadšeného gigglu jsme dorazili do Budějic. Tam nás přivítali Hajro, Blackie a Ayana. Hned, jak jsme se bouřlivě uvítali a seznámili s Hajro, jsme se vydali na cestu na náměstí, která byla podle Hajro „jen kousek“.

Když jsme po kilometrové štrece dorazili na náměstí, kde čekali ostatní ve složení Ian, Morx, Mistian a Gardie, tak se konalo druhé přívítání, obhugování a seznamování. Mistian po mně pak začal somrovat autogram na jeho pokékartu. Zezačátku se mi nijak extra nechtělo, ale po Blackieho headbuttu, který mi málem rozlomil lebku a pořádně otřásl mozkožroutem, jsem přece jen souhlasila a hned, jak jsem dokázala v klidu stát na zemi na zadních jsem podarovala Mistiana svým podpisem.

Gardie po chvíli vytáhla bublifuk, který jsem jí (opět Blackieho zaviněním) vylila na zem (promiň!) a squirtla s DDR hitem „Butterfly“. Squirtle byl opravdu úžasná zábava.

Nesmím také zapomenout na Ayanu a její kořist. Ayana totiž objevila holuby (jídlo!), Blackieho mikinu a své lovecké smysly. S Blackieho mikinou se marně pokoušela o ulovení svačiny. Svačina se však prokázala dobrými únikovými schopnostmi, takže se oběd nekonal. Dokonce ani s pozdější Hajřinou asistencí se jí to nepovedlo.

O něco později jsme se úspěšně přesunuli do Mléčného baru, kde nás pak dohonil i Týkej. Ender znovu vytáhl svůj báječný vynález s notebookem, čehož s radostí využila Hajro s Gardie. Ender si také objednal palačinky a jako bonus dostal kornout s kopečkem čokoládové zmrzliny, která mu byla s nadšením mnou zabavena a sežrána.

Za nějakou dobu se rozhodlo, že se přesuneme do parku. Pokémoni se prakticky ihned po příchodu ujali míče a začali si házet, od čehož jsem se okamžitě distancovala. Ve chvíli, kdy si pokémoni hráli s míčem jsem vybrakovala svůj baťoh (opravdu jen svůj) a sežrala/vypila všechno, co bylo poživatelné.

Když si pokémoni pohráli, tak se zamířilo do Ianovy čajovny. Ve vedru jsme ušli nejméně dva kilometry, než jsme dorazili na místo. Ian je fakt blázen.

V Ianově čajovně jsme se vyvalili ve skupinkách ke stolečkům a polštářům. Ender znovu vytáhl hračky  a Hajro s Gardie, o trochu pozdějc i s Ayanou, se okamžitě s potěšeným úsměvem vrhli na tablet. Blackie později usnul na matraci drtíc chudáka Ianovu kachnu.

S Hajro jsme se zmocnily Blackieho peněženky a objevily mrože. Sebevražedného mrože, kterého jsme mírně poupravili.

Později jsme zmizeli z čajovny, odebrali se vyprovodit Mistiana a poté do Mekáče. Počkali jsme, dokud Mistian neodjel v autobuse a pak jsme se vydali na cestu do slavné restaurace. Když jsme byli téměř u McDonalda, tak jsem zahlédla hnědou budovu krčící se mezi domy. Okamžitě jsem na ní upozornila ostatní pokémony, protože měla na sobě nápis „Hotel Hobit“. Nikdy bych nevěřila, že budu tak slavná, že budu mít v Budějicích vlastní hotel.

Po shlédnutí kuriozity se konečně dokončil přesun do Mekáče. Našli jsme si stůl a pokémoni, mimo mě a Hajro, si šli koupit jídlo, zatímco jsem Hajro přesvědčovala o účinnosti své taktiky. Hajro si po chvilce pro jistotu také odešla pro potravu a první úspěšní pokémoni si s táci posedali.

Ender zanedlouho vytáhl tablet a nově nabitý notebook, po kterém se pokémoni s radostí vrhli, aby ho mohli vybít. Ayana, Hajro a Morx objevili počítač s dotykovou obrazovkou v dětském koutku, který potěšeně ihned zneužili. Po chvíli hraní si s notebookem jsem se vydala prozkoumat, jakže to skvělá hračka ta obrazovka je.

Za chvíli se sestava Hajro-já-Morx a ostatní ustálila, takže zatímco ostatní ničili Enderův notebook, já a Hajro jsme hrály krvavý pingpong a Morx nás zodpovědně „hlídal“.

Když nás krvavý pingpong s mrožem omrzel, tak jsme se včetně zodpovědného Morxe přesunuli do koutku s míčky a klouzačkou. Začali jsme míčkovou válku, která, když nás omrzela, skončila čmáráním po tabuli. Nesmím také zapomenout na bezdomovce, který se potuloval po McDonaldu a psal po tabuli divná jména (pro více informací viz. detektiv Sherlock Morx).

Když nadešel čas odjezdu, tabule již měla na sobě reklamu a pokémoni již dostatečně vybili notebook, tak jsme se sbalili, Morx, já a Hajro schovali památku – míčky z dětského koutku a vydali se na cestu na nádraží.

Na nádraží jsme počkali na náš vlak se zpožděním, a když přijel, tak jsme do něj s Enderem a tentokrát i Týkejem vlezli. Po chvíli připojili vagóny s kupé, takže jsme okamžitě obsadili jedno z nich. Jakmile jsme dostatečně dali svými zavazadly najevo, že toto kupé je okupováno, tak jsme otevřeli okno a loučili se s pokémony, kteří zamýšleli pokus o spánek u Hajro. Zanedlouho se vlak rozjel směrem k Praze.

Pápá, Lál...ehm, pokémoni, zas příště na dalším sraze!